Převýchova špatných návyků retrievera

Z TYRANA DOMÁCÍ MAZLÍČEK

Proč si vlastně pořizujeme psa? Každý z trochu jiných důvodů. Nejčastěji však proto, že v něm hledáme kamaráda, společníka, partnera pro sport nebo prostě někoho, kdo tu bude jen pro nás a s kým budeme moci prožívat příjemné chvilky. Člověk má vrozenou potřebu o někoho pečovat, což i jemu samotnému nakonec přináší potěšení.

A pes je k tomu ideální. Aby náš společný život byl v souladu a souhře, musíme pro to i něco udělat. O důležitosti výcviku není pochyb. Je dobré, aby pes netáhnul na vodítku, přišel na první přivolání a poslouchal všude, kde je třeba. Ale je tu ještě něco jiného, co nám může život se psem znepříjemnit a co není navenek až tak vidět. A tím je soužití s naším psem v domácnosti.

Možná i vy jste měli před pořízením pejska jasnou představu, jak bude váš společný život vypadat. Byli jste například rozhodnuti, že mu dovolíte chodit jen do určitých pokojů a spávat bude na předem domluveném místě. Nebo že nebude loudit u stolu sotva zasednete k obědu. A jak je to nyní? Dnes vám spí v posteli, okupuje celý dům a tam, kde i vy se zouváte, on má vstup povolen s packami v jakémkoliv stavu. U jídla nejen, že loudí, ale nemá ani zábrany si ze stolu cokoliv ukrást. Představa ideálního soužití se rozplývá a vy zjišťujete, že skutečnost je jiná, než jaké byly vaše plány. Nebo je toho snad ještě více?

Třeba…
Že si bere bez ostychu do tlamičky vše, co uvidí a prozkoumává to svými zoubky až do úplného zničení?
Že se vám neustále plete pod nohama, když si zrovna nesete hrnek s kávou plný až po okraj?
Že vaše ruce jsou plné jizviček po jeho ostrých štěněcích zoubcích a už se bojíte s rukou k němu jen přiblížit?
Že jste si chystali maso na neděli a v nestřeženém okamžiku skončilo v jeho bříšku?
Že při nabídnutí pamlsku z ruky vám „ukousne“ prsty až někde u zápěstí?
Že vás vítá s packami téměř na vaší hlavě a to bez ohledu na to, že máte plné ruce tašek a jeho packy jsou čerstvě vykoupané v nedaleké louži?
Že si zamane hrát si zrovna, když si sednete ke čtení napínavé knížky a nepřestane kňučet, dokud mu nevyhovíte?
Že když se s ním chcete mazlit, jemu se zrovna nechce a nevděčně odchází a chce mít od vás klid?
Že když mu chcete sáhnout do misky, zavrčí a vyjede po vás, div že vás nekousne?

    
Tak co? Poznáváte se v některých situacích? Takový domácí tyran už přestává splňovat cíl, za jakým jsme si pejska pořídili. To, co zpočátku vypadalo roztomile a nevinně, se časem stává nesnesitelným. Rozkousané telefony, nabíječky, sežrané ponožky, vzájemná nedůvěra a problémy se sousedy nakonec některé majitele dokonce donutí psa vrátit chovateli nebo se ho jiným způsobem zbavit. V tomto případě je i málo platná návštěva cvičáku, protože tam se pes učí jiným dovednostem. Částečně se sice něco může změnit, ale jádro problému se zpravidla úplně odstranit nedá.
Není to přitom až tak těžké. Jen se musí vědět, jak na to. Jak ve kterých situacích reagovat a jak popřípadě změnit váš přístup k psovi.

U nás najdete řešení i na tuto situaci. Jsou dvě možnosti:

První možnost je se v rámci konzultačních hodin sejít – v tomto případě je lepší v domácím prostředí psa – a podrobně popsat jednotlivé neřesti vašeho pejska. Já jeho způsoby chování okomentuji a pokusím se vysvětlit vám, z jakých důvodů to dělá a proč se chová tak či onak. A samozřejmě vám poradím, jak s tím rychle skoncovat a co celkově změnit.

Druhá možnost je přivést psa k nám a nechat ho u nás cca 10-14 dní. Já ho naučím „slušnému chování“ a potom vám vašeho pejska vrátím i s podrobným návodem k použití :-).

A jedna realná zkušenoct s mojí převýchovou:

Lenka Helemíková

Když jsme si jeli pro naše flatí miminko, samozřejmě jsme byli plní neskromných očekávání, že naše holčička bude nejhodnější, nejkrásnější, nejchytřejší, nej., nej., nej. . Domů jsme si přivezli takové ukňourané nic, které bylo tak křehounké, malounké, roztomilé a něžné, že se mu samozřejmě každá zlotřilost hned odpustila a vše se omluvilo slovy: „vždyť je to ještě štěně“. Abinku jsme milovali celým srdcem, ale najednou k nám odmítaly chodit návštěvy, hra na kousanou probíhala neustále, beruška nám lezla všude, vynutila si vše, měli jsme novou hlavu rodiny. To Abinka určovala co bude, co nebude a jak na to.

Byli jsme už docela nešťastní, představy o nej štěňátku byly ty tam. Vztek z nových a nových kalamit ale střídal Abinky nevinný pohled, usnutí na zádíčkách, roztomilé lísání a tak jsme jí samozřejmě v okamžiku vše odpustili.

V ten čas jsme úplně náhodou narazili na stránky Evičky, která sama má flata a zabývá se výcvikem retrieverů. Hned jsme jí zavolali a vydali se na cestu. Po prvních několika návštěvách individuálního výcviku jsme Abinku nechali u Evičky na víkend. Tento den vnímáme dodnes jako mezník v našem člověčo-psím soužití. Evička nám po jednom dni navrhla, že by nám s výchovou naší krásky pomohla, ale že bychom jí tam museli nechat alespoň týden. Rozhodnutí nechat/nenechat bylo těžké. Rozhodně jsme se nebáli o Abinku, spíš nám se nechtělo se od ní odloučit. Naštěstí ale zvítězil zdravý rozum a Abinka strávila u Evičky necelých 14 dní.

Často nám knížky, výcvikáři, zkušené okolí říká, jak bychom se ve vztahu k pejskovi měli chovat, jak bychom měli postupovat při výchově. Změna bývá ale často těžkáa pro nás samotné nepředstavitelná. Hledáme důvody, proč to nejde. Když ale spatříte během krátké doby takovou změnu, jako jsme viděli my, najednou si uvědomíte, jak je třeba zcela změnit rodinné soužití. A tak se nám vrátil pejsek, který už rozuměl hierarchii v rodině a byl spokojený, že má své pevné místo. My sami jsme se postupně učili hledat cesty, jak vytvořit Abince i sobě takové podmínky pro společné soužití, aby byly všechny strany spokojené.

Než jsem poznala Evičku, byla jsem pejskař psycholog, který místo výchovy s pejskem rozmlouval a pak si sám sebe přesvědčoval, že jinak to nejde, že ztráty v podobě rozkousaného všeho, ukradeného jídla ze stolu a podobně je něco normálního. O majitelích psů, kteří po pejskovi křikli, jsem si myslela, že jsou to tyrani. Dnes vidím situaci jinak. Evička nás naučila dívat se na pejsky a jejich prožívání, chování, jejich očima, jejich rozsahem vnímání a přemýšlení. Psi nejsou lidé, a když jsme si je nastrkali do bytů a domů, měli bychom jim vytvořit takové podmínky, abychom byli všichni spokojení. Je krásné a děkujeme za to, že jsme potkali Evičku, která nás toto stále učí.